Stomatová: Ukrajinci se bojí náboru, nevycházejí z domu. Pro všechny to bude po válce těžké
„Už si nepamatuji, jaká jsem byla před válkou,“ říká novinářka a válečná zpravodajka České televize Darja Stomatová, která s kameramanem Jánem Schürgerem přináší zprávy z válečné Ukrajiny. „Měla jsem chuť se do války už nevrátit, ale cítím, že když už jsem to začala, tak bych to měla dokončit. A bylo by mi to líto, kdybych skončila,“ přiznává v rozhovoru pro Český rozhlas Plus.
„Celý můj život se otočil naruby a je teď rozdělený na půl roku v Česku, půl roku na Ukrajině. Jsou to takové banální věci. Člověk si uvědomí, že musí stihnout všechny praktické věci v Česku, protože zbytek jeho života je úplně jinde,“ popisuje svůj aktuální režim, kdy každý měsíc střídá pobyt v míru a ve válce.
Na Ukrajinu se nejvíce pohybuje na východě země, kde se válka odehrává. Často se ale přemisťuje s kameramanem Schürgerem mezi různými lokalitami.
Kromě válečného zpravodajství zprostředkovávají příběhy lidí z postižených míst, věnují se i politickým otázkám nebo společenským tématům. Při posledním pobytu například natáčeli výměnu zajatců.
Za tři válečné roky se situace proměnila. Vytříbila se pomoc, na Ukrajině zůstalo jen pevné jádro dobrovolníků, zvedla se společenská únava a zvýšilo nebezpečí novinářské práce.
„Na začátku měli Ukrajinci pocit, že získají zpátky své území i Krym. Když ale bylo vidět, že vojensky toho nebudou schopni, tak je to dnes o pocitu, ať už to skončí, i kdyby v současných hranicích,“ popisuje.
6:50
Vznik filmu Válečný zpravodaj. Opakovali jsme záběry na místech, odkud byste nejradši utekli
Číst článek
Postupně oslabuje odhodlání Ukrajinců a ozbrojené složky se stále častěji potýkají s dezercí či odmítáním vstupu do armády. V reakci na to začaly fungovat hlídky Teritoriálního centra rekrutace a sociální podpory (TCK), které kontrolují pohyb civilistů a bojeschopné muže odvádějí bez náboru.
„Nemyslím, že bych viděla, že někoho násilím sebrali do auta, ale hlídky jsme viděli. Lidé nám vyprávěli, že v Charkově přerušovaly cesty a hlídaly každé auto. Strach tam je,“ popisuje Stomatová.
„Spousta mužů kvůli tomu nepracuje, bojí se jezdit vlastním autem a hlídají si na telegramových účtech, kde ti TCK zrovna stojí. Mají pro ně kódové označení oliva a pro ženy oliva na podpatcích.“
Lidé, kteří neví
Strach mají i lidé, kteří zůstávají doma a čekají na své příbuzné, kteří bojují na frontě. Stomatová připomíná příběh muže, který cestoval po celé zemi a hledal svého syna. Natáčeli s ním půl roku a neměl šťastný konec, syn nakonec na frontě zemřel.
„Pocit otce, který neví, je asi to nejhorší, co může být. A takových lidí, kteří neví, jsme potkali strašně moc,“ říká.
„Na výměně zajatců jsme natáčeli s babičkou a ta se rozplakala, že neví, kde je její vnuk. Říkala nám, že přece nemůže její vnuk, kterému je dvacet let, zemřít dřív než ona, které je sedmdesát. Že tak to být nemá.“
‚Dokola opakující se horor.‘ Do Izraele jsem se vrátil už asi padesátkrát, popisuje válečný reportér Chauvel
Číst článek
I z toho důvodu si dnes většina ukrajinské společnosti přeje konec války i za cenu územních ztrát. Jenže náročné to bude i poválce, země je zničená a společnost prošla obrovským traumatem.
„Největší výzva bude rekonstrukce. Vrátit se do normálního života, vzpomenout si, jaké to je žít bez války. Známe to i my, když se vracíme do Česka – každý divný zvuk vám vrátí vzpomínky,“ uzavírá Stomatová.
„Bude to hodně o pomoci terapeutů, psychologů a psychiatrů. Bude to obrovská výzva pro stát i pro každého jednotlivce, který žije na Ukrajině.“
Co je na práci válečného zpravodaje nejnáročnější? Jakou podporu mají ukrajinští politici a parlament? Jak mění práci novinářů ruské drony? Dozvíte se v záznamu celého rozhovoru. Ptá se Světlana Witowská.
